Když přišlo, okolo pětadvacítky, zaměstnání v prestižním pražském svatebním salonu, kde jsem měla na starost velkoobchodní prodej svatebních šatů a koordinaci chodu dvou poboček, začala pro moje záda první opravdu velká zatěžkávací zkouška. Jakkoliv to byla práce krásná v působivém prostředí, časté tahání velkých obalů s těžkými saténovými šaty se spodničkami a vlečkami, přenášení krabic s desítkami balíků šatů pro velkoobchodní prodej, jejich třídění a balení v předklonu způsobilo, že jsem se jednoho dne už nepohnula a musela na obstřik zad do nemocnice. Ale pěkně popořadě.
Pozitivní vztah k pohybu díky době, bydlišti i rodičům mi byl přirozeně dán.
Pocházím z menšího města na Slovácku. A protože jsem "Husákovo dítě", dělala jsem v dětství odpoledne po škole kdeco, jen ne vsedě doma na židli s očima upřenýma na display. Být denně venku na hřišti nebo obíhat různé kroužky byla běžná dětská společenská potřeba i zábava. Já měla každý den něco. Pominu-li umělecky zaměřené kroužky, navštěvovala jsem hojně i ty pohybové: balet, folklórní taneční soubor, plavání, cvičení v Sokole, ... Na SŠ jsme měli tělocvik dokonce jako povinný maturitní předmět! (Střední pedagogická škola měla povinnou maturitu např. i z výtvarky.) Pamatuji si, že když jsem byla malá, bylo vlastně pro všechny na menším městě úplně normální denně chodit nebo jezdit na kole (do školy, kroužků, zaměstnání). Každá rodina vlastnila hned několik kol - Esku, berany, skládačku, SOBI 20, Libertu... Vzpomínáte? Auto spíš luxus, MHD vždy v záloze.
Nějaké špatné držení těla nebo pohybovou neohrabanost u mě rodiče tedy rozhodně řešit nemuseli. Nutno dodat, že s pohybem mi byli nenuceně vždy příkladem i oni, a vlastně celá rodina: babička = Sokolka, ségra = plavkyně a tanečnice, tatínek chodí ještě dnes několikrát do týdne plavat, jezdí na kole a několik desítek let každou neděli ráno běhával svých 8 km. Maminka navštěvovala Sokol a v pohybu ji udržovala i příprava na pověstné Spartakiády. Dnes spolu chodí na pravidelné dlouhé procházky nebo jezdí na cyklovýlety v okolí bydliště.
Co jsem už jako dítě zaznamenala, bylo cvičení i mé druhé babičky doma. Prý kvůli bolestem zad. (No, kolik jí tou dobou mohlo být? Kolem 50.) Pamatuji si, jak jsem ji párkrát zahlídla se protahovat v kleku v ložnici na koberci, a také, jak cvičila s takovým "posilovacím kolečkem". I přes pravidelný pohyb provádí kvůli zádům krátkou každodenní ranní sestavu protahovacích a posilovacích cviků i tatínek, a to už více jak 40 let. Pobolívání zad jej provází bohužel od mládí, asi to má po té babičce (své mamince). Ale jen díky této "udržbě", jak říkává, se mu stav zad nikdy nezhoršil a stále se těší dobrému fyzickému zdraví. Tedy až na kolena, která jej v posledních letech dost zlobí a kvůli jejich bolestem přestal s tolik oblíbeným pravidelným během. (Dnes už chápu souvislosti, takže docela logický následek po běhu.)
Cvičit pravidelně a cíleně mě nic nenutilo.
Ve studiích jsem ještě několik let po maturitě pokračovala. Postupně, i s prvním zaměstnáním, se můj čas na židli začal pomalu prodlužovat a čas na pohyb zkracovat. Ale coby svobodné bezdětné děvče jsem své volné chvilky vyplnila alespoň procházkami, oblíbeným plaváním, tancem po klubech s přáteli, anebo jsem zkoušela, co bylo ve fitness zrovna "in". Po r. 2000, když jsem se přestěhovala do Prahy, to byl např. spinning, nebo "inlajny" (podél Vltavy). Běh ani jóga tou dobou ještě trendy pohybem nebyly, pilates v plenkách a profláklý aerobic? Ten byl na mě moc hrrr. Pravidelný trénink v posilovně na strojích, který ochotně podstupovaly některé mé kolegyně z práce s cílem shodit a vytvarovat sexy postavu, to mě nebavilo a ničím ani nemotivovalo. Jsem od přírody štíhlá. Takže motivace sportovat kvůli vyrýsováným svalům, natož kvůli zdraví, u mě tou dobou prostě nebyla. Pokud jsem se hýbala, tak spíš pro radost a abychom vyplnili volný čas s přáteli.
Postupný úbytek aktivního pohybu mi sice na váze nepřidal, zato na svalech vzal. Postupně jaksi "měkly", břicho povolilo a zadek taky. (Ten já navíc nikdy velký neměla, nejednou jsem si vyslechla: "Ty nemáš žádný zadek! Ty máš záda a hned nohy.")
Lidi často mýlí dojem, že štíhlý člověk je automaticky zdravý, a hubený je proto, že sportuje. Tato představa platí třeba i v případě kulturisty z posilovny s nemalými svaly horní poloviny těla - ten určitě utáhne i vagón a nic ho nebolí! No a co teprve profesionální sportovec, jak ten se těší ze své špičkové fyzičky a ještě zato dostává zaplaceno! Marná sláva, co se zad týče - postava 90-60-90 ani olympijská medaile na krku zdraví a bezbolestnou funkčnost zad stejně nezaručí. Jakmile máte oslabené, zkrácené či jednostranně přetížené svalstvo, špatné pohybové návyky a stereotypy, anebo dědičně dané nevhodné postavení kloubů a posturu, bolesti zad se hold nevyhnete. (Ovšem takto "chytrá" jsem pochopitelně až v posl. letech.)
Ve svatebním salonu jsem veškerá ta kila odtahala různě, jen ne zpevněným “corem” a dalšími svaly k tomu určenými. A už vůbec ne ergonomicky (biomechanicky) správně. Ale říkejte něco sedmadvacetileté holce o prevenci! Jednoho dne mi záda ztuhla tak, že jsem zůstala pokroucená v předklonu a rozbrečela se bolestí. Brufen pochopitelně nepomohl, tak mě musela kamarádka odvézt do nemocnice na obstřik zad. (Průběh převozu se všemi těmi vzdechy a nadávkami Vám “zasvěceným” nemusím asi popisovat.) Zázračná moc injekce naštěstí problém vyřešila poměrně rychle - úleva přišla okamžitě. Pár dnů jsem odpočívala, pak byla v práci opatrnější, no a když se záda vzpamatovala, vše se vrátilo do starých kolejí. Ale ani tato první zkušenost a zážitek s bolestí zad mě k žádné změně v přístupu k zádům nepřesvědčily. Bylo mi sotva 30! Takhle mladé tělo přece nepotřebuje opatrné zacházení, natož myslet na prevenci.
Tak dlouho se chodí se džbánem, ...
